© 2023 by YOLO.

Proudly created with Wix.com

  • Google+ Clean
  • Twitter Clean
  • facebook
O výstupu na Mt. Blanc

 

Ve čtvrtek jsme já, taťka a dalších 6 lidí, a vyrazili směr Les Houches pod Mt. Blancem. V pátek kolem 3 hodiny jsme nabalily krosny (kdo si nedokáže představit, co tak člověk musí na zádech nést, tak kromě jídla a oblečení taky mačky, cepíny, úvazky, lana, přilby, vařiče...).

 

 

Vydali jsme se lesní stezkou do prudkého kopce k horní stanici lanovky Bellevue a poté pěšky kolem dráhy Tramway du Mont Blanc. Nikam jsme nespěchali a k horní stanici lanovky jsme došli asi kolem 6 hodiny večerní. Trochu jsme si odpočinuli a bivakovali jsme. Ráno, ještě než přijela první zubačka, jsme nahodili batohy a šlapali nahoru (kam taky jinam, že :-) ). Cílem druhého dne byla chata Tete Rousse 3167m.n.m. Na chatě jsme se potkali se zbytkem naší české výpravy. 

 

 

Protože jsme neměli žádnou předchozí aklimatizaci, tak jsme šli Blanc hezky poctivě od spodu a bylo nutné strávit minimálně jednu noc na Tete Rousse. Nicméně díky "krásnému" počasí jsme tam strávili 3 dny a 3 noci. Každopádně je nutné říct, že aklimatizovaní byli všichni perfektně a z celého týmu nikdo výškovou nemoc neměl. Během lelkování na Tete Rousse jsme viděli obrovskou kamennou lavinu, která padala kuloárem, takže jsme se opravdu moc "těšili", na přechod tohoto nebezpečného místa.

 

 

Ve středu ráno se na nás už smálo sluníčko a po důkladně probrané strategii, jak bezpečně přejít kuloár, jsme zabalili stany a v 8 hodin jsme vyrazili. Nejnebezpečnější věc na kuloáru není ani prudký sráz pod vámi, ani stále se měnící ledová cesta, nejhorší jsou padající kameny shora, někdy letí pár šutříků, ale někdy je to fakt hnusná lavina. V kuloáru jsme si celkem užili. Před námi byly nějací dva cizí horolezci, podle mě, neměli vůbec tušení, co to kuloár je. Jeden tam prostě vlezl a uprostřed se zasekl. Bohužel se zrovna spustila lavina šutrů. Docela slušná lavina. My jsme se akorát připlácli ke skále a myslím, že se všichni jenom modlili. Když nastalo ticho, tak jsme si oddechli a začali jsme zjišťovat ztráty. Naštěstí se nikomu nic nestalo, dokonce ani tomu nešťastníkovy uprostřed (byl ale fakt hodně vyklepaný a hned to točil a šel zpátky dolů). Měli jsme pár dotlučených přileb a jednu díru v batohu, ale na tu hrůzu celkem luxus. Naše skupina postavila na každou stranu kuloáru hlídku a v mezerách mezi padáním šutrů jsme bleskově probíhali. 

 

 

Pak už nás čekal "jenom" výstup pilířem k chatě Gouter (3835 m.n.m.). Ten je naštěstí místy jištěný, nicméně je fyzicky náročný (hlavně s 15kg na zádech). Kolem 3 odpoledne jsme dorazily až na sněhovou pláň za chatou, vykopali záhraby proti větru a postavili stany.

 

 

 

 

 

 

 

 

Plán na druhý den byl jasný, dosáhnout vrcholu Mt. Blanc. Ve 2 ráno jsme vyrazili. Nebe bylo plné hvězd. Pohled na první vrchol Dome du Gouter 4304m.n.m. byl fascinující, po sněhové stezce šli jak husy za sebou zástupy horolezců a každý si svítil baterkou, takže něco neuvěřitelně krásného (pro mě dokonce nejhezčí zážitek z celého výstupu). 

 

 

Každý asi ví, že když člověk hodně energie vydá, tak musí taky hodně energie přijmout. Já mám bohužel s žaludkem trochu problémy (tzv. cestovní žaludek) a skoro dva dny jsem jedla opravdu minimálně. Proto se není čemu divit, když řeknu, že moje cesta skončila na Vallotce 4365 m.n.m. Moje skupina, stejně jako další tři skupiny (vtipně pojmenované podle rychlosti chůze jako Chrti, Normal a Fotografové), postupovali směle k vrcholku.

 

Já ze své pozice musím říct, že lidi na horách jsou fakt fantastičtí. Čekala jsem totiž poslušně na Vallotce a každý horolezec (Francouz, Angličan, Němec...) se nejdřív zajímal, jestli jsem v pohodě, nic mi nechybí

a nepotřebuji nějakým způsobem pomoct.

 

 

Asi v 11 hodin se z vrcholku vrátila, trochu omrzlá skupina Chrtů, zkontrolovali, jestli žiju a pak valili svým tempem ke stanům. Za nějaký čas, možná hodinku přišla druhá skupina, no a protože jsem na chatě seděla na můj vkus dlouho, tak jsme se k nim přidala. Ochotně mě odvedli na Gouter. Asi ve 3 odpoledne se vrátila jako poslední moje skupinka. Všichni bezpečně vylezli až na vytoužený vrcholek Mt. Blanc.

 

 

No a protože počasí bylo pořád krásné. Sbalili jsme stany a vyrazili jsme ještě ten den dolů, s tím, že kam dojdeme, tak tam. Sestup dolů bývá ještě nebezpečnější než nahoru, hlavně kvůli únavě, ale nám se bezpečně podařilo sejít celý pilíř Goutru, přes Tete Rousse až k bivaku pod chatou. Tam jsme přespali.

 

 

Druhý den se počasí zkazilo, ale dolů do vesnice Les Houches se nám podařilo dorazit i přes bouřku a slušný vichr (mě museli dokonce držet za batoh, abych mohla aspoň trochu jít). A jak známo, výstup končí až na barové židli, tak jsme na večer nakoupili jídlo a hlavně pití a oslavovali zdárný výstup na Mt. Blanc a hlavně návrat do civilizace.

 

dcera Lucie

stanování na Goutrem ve vlastnoručně zbudovaném záhrabu
budování záhrabu ve 4000mnm
stanování u Tete Rousse
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now